Řehořova sestra umírá, na
smrtelném loži vypráví svým dětem, které dosud neměly ani tušení, o jejich
strýci Řehořovi, jeho osudu a její roli, kterou v něm sehrála. (Srdceryvné
doznání o minimálně 200 slovech.)
Žákovské práce:
Leoš Poklop:
Řehořova sestra umírá, na smrtelné loži vypráví svým dětem, které dosud neměly ani tušení, o
jejich strýci Řehořovi, jeho osudu a její roli, kterou v něm sehrála. (Doznání o minimálně 200
slovech)
Naše babička je již několikátý týden připoutána na lůžko. Tělo vypovědělo službu, avšak
hlava stále pracuje. Často vykřikuje ze spaní, obvykle jí není rozumět. Se sestrou se o ní tento
týden staráme. Děláme si odpolední čaj jako obvykle, když v tom slyšíme “Řehoři, slez z té stěny!!”
Oba se lekneme a běžíme za babičkou. “Babičko, babičko! Něco se Vám zdálo, už je dobře:”
“Kdepak dětičky moje, tohle nebyl sen. Tohle byla vzpomínka na vašeho strýce.” “My máme
strýce?!” podivili jsme se. “Sednětě si vnoučata, něco Vám o něm povím. Řehoř byl ten nejlepší
člověk jakého jsem kdy poznala. Ani váš nebožtík dědeček neměl tak dobré srdce jako můj bratr.
Řehoř dokázal uživit celou náší rodinou a byl tak hodný, že všechny své úspory šetřil na to, abych
mohla hrát na housle. Jednoho obyčejného dne se stala ta strašná věc.” Babička začala plakat.
“Povídejte dál babičko, prosíme Vás.” naléhali jsme.
Když si babička trochu odpočinula tak mohla pokračovat ve své zpovědi. “Byť mi dětičky
moje nejspíš nebudete věřit, můžu Vás přesto ubezpečit, že vše co řeknu bude pravda. Řehoř se z
čista jasna jednoho rána probudil jako brouk. Brouk se vším všudy, měl šest nohou, tykadla,
křídélka a uměl dokonce šplhat po štěnách. Docela jako obyčejný brouk, akorát byl o hodně větší.
Všichni v naší rodinně ho hned odepsali… Nejprve otec, jemuž byl Řehoř naprosto lhostejný.
Matka doufala že je jeho stav jenom dočasný, ale nic zvláštního pro něj nedělala. A nakonec i já. ”
Babička začala opět plakat, ale přesto povídala dál. “Víte já mu chtěla pomoci, a snažila jsem se,
jenomže to nevypadalo, že jeho stav by se měl nějak zlepšovat… Ze začátku jsem mu nosila jídlo
a doufala jsem že se třeba promění zpátky, ale nic se nědelo. Nakonec jsem na něj zanevřela i já.
A chudinka malinký Řehoř zemřel v nenávisti. Zabil ho jeho vlastní otec!” Babička propukla v
histerický pláč. “A on nás přitom chuděrka tak miloval, vždyť on by se pro nás roztrhal. Promiň mi
to Řehoři, měla jsem tě strašně ráda a nikdy nikdy jsem na tebe nezapoměla.”
Radovan Opočenský:
Nebudeme si nic předstírat, můj život se blíži ke konci a já
se musím svěřit. Svěřit se s něčím, čeho jsem byla na vině hlavně já a
dodnes si přeju, abych se bývala tenkrát zachovala jinak. Tak neplačte děti
moje a nechte mě vám v těchto mých finálních chvílích vyprávět o vašem
strýci Řehořovi.
Nejspíš
jste o tom neměli ani tušení, pokud vám tedy děda z babičkou nic neřekli. Než
jsem potkala v práci vašeho tatínka, býval čas, kdy si prarodiče užívali
důchodu a já se věnovala tak akorát hraní na housle, tehdy nás živil můj bratr
Řehoř. Řehoř se zrovna vracel z vojny, když nás zastihla ta finanční
nepříjemnost, bratr neváhal a začal pracovat jako cestující obchodník. Sám nás
dokázal zaopatřit a ještě jsme měli na krásný velký byt. Když jsem se ale
jednoho dne vrátila domů, netušila jsem, co na mě čeká. Z Řehořova pokoje
nevyšel můj bratr jak jsem ho znala, nýbrž odporný, úděsný škůdce. Snažila jsem
se o něj starat, ale čím dál tím více jsem zapomínala na to, že je to můj
milovaný bratr, místo něho jsem viděla akorát stvůru, která nám působí jen
potíže. A jednoho rána už se neprobudil, můj bratříček nebyl a my jsme se
radovali. To my tři jsme ho zabili, odvrhli jsme ho, když nás potřeboval
nejvíc, jakoby jsme úplně zapomněli, že to byl on, kdo se o nás celé ty roky s
radostí staral.
Žádné komentáře:
Okomentovat